Konečně medaile :-)

Tak se mi konečně povedlo získat medaili ve velkém světovém závodě :-) Nemohu než konstatovat, že se mi splnil sportovní sen a prožívám krásné pocity. Zkusím zde alespoň trošku popsat své dojmy tak, jak jsem se ráno vzbudil a jak pokračoval celý den.
Když jsem se ráno probudil hned jsem se podíval z okna jaké je počasí. Podle předpovědi totiž mělo pršet a být teplo a já jen doufal, že se vše vyplní. Věděl jsem, že při takovém počasí bude trať v japonském Sapporu měkká a pro klasické sprintery určitě ne zcela vyhovující a tím se samozřejmě zvýší i naše šance na úspěch. Když jsem zjistil, že leje jako z konve, poprvé v letošní sezoně jsem se z tohoto počasí radoval. Start závodu byl stanoven na čtvrtou hodinu odpoledne, takže jsem měl ještě dostatek času se proklusnout, pořádně si začvičit a přpravit hlavu na první závod na MS.Současně ale můžu říct, že tím, že se závodilo až takhle pozdě odpoledne, jsem byl také hodně nervózní. Normálně totiž po snídani odjíždíme vlastně skoro ihned na stadion a tak nervozita snad ani nemá čas úplně přijít. Tentokráte jsme s Dušanem odjížděli na stadion ve dvě hodiny. Místní autobusy jezdí sice naprosto přesně, raději jsme ale nechtěli nic riskovat a chtěli jsme být v dějišti o něco dříve.
První semifinálová rozjížďka startovala ve čtyři hodiny, my s Dušanem jsme nastupovali až v semifinále číslo dvě, tedy asi o půl hodiny později po boku poměrně těžkých soupeřů. Naší taktikou bylo ze začátku raději zkusit pošetřit co nejvíce sil, samozřejmě za podmínky neztratit postupové naděje. Ty jsem mohl zhatit vlastně hned ve své první jízdě, když těsně přede mnou upadl jeden ze závodníků a já ho jen s problémy stihl objet. Malinko jsem sice ztratil, ale zanedlouho jsme byli opět v kontaktu a bojovali dále. Přesně jak jsem předpokládal, hned v mé druhé jízdě jsem poznal, že naše taktika bude slavit úspěch, když jsem za to jen trošku do kopce vzal a hned se posunul na druhé místo. Semifinále pro nás nakonec dobře dopadlo a my postoupili do finálové rozjížďky, tedy mezi deset nejlepších. Protože jsme však startovali až jako druzí, měli jsme poměrně málo času na nějakou větší regeneraci, ale naši fyzioterapeuti L. Vágner a M. Truc se snažili udělat maximum, aby jsme byli vlastně za dvacet minut schopni podat opět maximální výkon. Těsně před finále proběhlo opět co nejlepší zapracování a šli jsme na to. Taktika byla stanovena opět naprosto stejná, v první rozjížďce klidně dojet takzvaně na chvostu, pak se ale začít posunovat a do posledního úseku připravit Dušanovi co možná nejlepší pozici do sprintu. Hned v mé druhé rozjížďce jsem si začal uvědomovat, že by to dneska na podium, tedy mezi šest nejlepších, mohlo vyjít. Když jsem však viděl, že Dušan vjíždí do cílové rovinky na třetí pozici, uvědomil jsem si, že by to mohlo být i mnohem lepší umístění. No a pak si určitě pamatuju, že jsem měl ruce nad hlavou a na sobě Dušana. Dokázali jsme to a máme bronz :-) Absolutorium patří také našemu servisnímu teamu v čele s J. Pešinou a trenérovi Mírovi Petráskovi s Vencou Korunkou, kteří odvedli skvělou práci a lyže připravili tak, aby jsme mohli skoro celému světu ukázat záda.
Naše radost byla sice chvíli zastavena protestem Němců, po půl hodině však bylo rozhodnuto a my mohli začít oslavovat. Ono se vlastně nedá ani moc říct oslavovat, začal totiž poměrně slušný shon :-) květinový ceremoniál, oficiální předávání kovových placiček, tisková konference, dopingová kontrola, rozhovory s novináři a do televize a pak už konečně odjezd na hotel, kde jsem spadl do postele unavenej jako miminko. V hlavě se mi toho ale honilo tolik, že jsem ještě dlouho nemohl usnout. Vedle postele mi však visela bronzová medaile a já nekonec přecijen spokojeně usnul.